Reklama
 
Blog | Jiří Jan Trestr

Děs prázdnoty a jeho kořalky

Existuje hezká židovská legenda, o níž ve své biografii píše Carl Gustav Jung: Žák přišel k rabínovi a zeptal se: "Dříve existovali lidé, kteří viděli Boha tváří v tvář; proč už dnes nejsou?" Tu mu rabín odpověděl: "Poněvadž se dnes už nikdo nedokáže sklonit tak hluboko."

Hvězdy spadly z nebe a nejvyšší symboly vybledly, protože jsme zjistili, že si o nich nic nemyslíme (napsal Jung jinde). Místo nich před námi zeje nicota, od níž se s úzkosti odvracíme.
Tomáš Halík na právech jednou mluvil o tom, jak se častokrát skoro chvástáme, že jsme nejateističtější národ na světě. Spíš bychom měli cítit úzkost, říkal, otázka totiž zní – čím vzniklé prázdno zaplníme?

Na krok od ráje

„Bohové nemohou a nesmí zemřít“ a člověk potřebuje mytologii tím víc, čím víc se od ní vzdaluje. Okřídlený kůň Pégasos se schoval do pohádek a s ním vzala za své i máchovská doba, kdy byli čeští pěvci „jak ptáci“ (kdo hodí po nich kamenem?), a přitom (a možná, že o to víc) by každý chtěl svůj život žít jako báseň. Bdění rozumu odehnalo příšery, které zplodil jeho spánek (U. Eco), a přece by člověk chtěl prožít svoje sny. Vždyť každý si jako král Ludvík II. staví nějaký Neuschwanstein. „Pamatuju se na ta léta,“ píše M. Kundera v Žertu, „kdy se lidé u nás cítili být už na krok od ráje. A byli pyšni, že je to jejich ráj, k němuž nepotřebují nikoho na nebesích. A pak se jim rozplynul náhle pod rukama.“
Už mýtus antiky (který je více tragédií dneška) praví, že člověk se v dospělosti zbaví (jako Vilém v Máji) vlastního otce, „otce neznámého“. Na hoře Sfingiu u Théb triumfuje nad démoničností přírody, když konečně rozluští božkou hádanku. Uvrhne do moře okřídlenou nestvůru a stane se králem. Na otázku „Kdo chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech nohách?“ odpoví totiž: „Člověk!“. Odpovědí je člověk a ten člověk je na prahu ráje! Nyní jist, že přemohl osud, nastěhuje se do královského paláce a královnu pojme za manželku.
Autor Proměn píše o jiném králi. Jmenoval se Erysichthon, a když porazil posvátný stoletý dub v háji bohyně plodnosti země, připravil tím o život její oblíbenou dryádu, vílu toho stromu. Za to byl potrestán neukojitelnou nenasytností. Čím víc jedl, tím měl větší chuť i hlad. Tak projedl vše, včetně své dcery. Nakonec se pustil do vlastního těla. Než však stačil sníst sám sebe, ve strašných mukách zemřel.
V Oidipově příběhu bůh na lidstvo zase seslal mor. Epidemii, v níž umírali muži, ženy i děti. Hynul dobytek a propukl hlad, protože neobdělávaná půda nedávala úrodu. A nastal čas, o kterém bude mluvit jeden křesťanký světec. Čas, kdy všichni lidé zešílí: „Najdou si někoho, kdo nebude jako oni, sesypou se na něj, začnou ho bít a křičet: Jsi šílenec, protože nejsi jako my!“ A tak i vládce Oidipús nazve věštce Teiresia (jenž nikdy nepravil nic než pravdu) podplaceným lhářem, po prorokových slovech, že sám král je příčinou všeho. „Jsi nevidoucí, ač máš oči. Brzy je však ztratíš. S nimi i své bohatství a moc. A změníš se z krále v psance!“
Říká se, že správnou odpovědí na otázku Sfingy nebyl „člověk“, ale odpovědí byl budoucí král sám. Po čtyřech nohách lezl v kithairónském lese a o slepecké holi se bude belhat jako nepřítel lidstva, abychom se Sofoklem pouze pěli: „Ó, jak je strašné být rozumný, když rozum není nic platný!“

Pozorování letícího okamžiku

Hrdina, který přinesl smysluplný oheň, je přikován k bezesmyslným skalám Kavkazu, protože každé vítězství Smyslu musi být kompenzováno Nesmyslem. Či si lze myslet něco jiného? Iracionalitu dneška vystihl izraelský spisovatel Amoz Oz, když v letním čísle Literárních novin říká: „Mnoho lidí pracuje více, než by muselo, jen aby si mohli koupit ještě více věcí, které si tolik ani nepřejí, jen aby oslnili jiné lidi, k nimž je ani citové pouto neváže.“
Titán byl dle mýtu uvržen do stísněného (jakoby městského) prostředí osamělých skal, k místu, kde je každý „opuštěn bohy i lidmy“. Je předurčen strávit život v cizině mezi cizinci, kde poznává, že nejde naplnit příběh o smysluplné jednotě. Na obzoru, který si podle své zkušenosti vykreslil, se čas rozdrobil do navzájem nesouvisejících událostí (napsal by Z. Bauman). Každé ráno pozoruje jen „letící okamžik“, obrovského orla, který mu každého rána vyklová kus jater. Jakékoli „vědomí smysluplné jednoty“ unikne jeho bdělosti s každodenní rutinou orlova letu (jakoby ekonomického stroje); neb játra vždycky zase narostou (k titánově škodě). Jedinci zbývá jediný úkol, uhníst si „smysluplný život“ z těchto bezesmyslných drobků nikdy neviděného celku. Když dojde k poznání, že jeho kovová pouta jsou přece jen svazkem a svorníkem k jiným, a že to nejsou jen jeho pouta, ale pouta každého jiného, stejně připoutaného, co potom?
Jakmile blesk myšlenky uhodí do této naivní lidové půdy, začne emancipace Němců v lidi (napsal Marx); a mýtus praví, že nakonec přijde největší z lidí, orla sestřelí, okovy rozbije svým kyjem a Smysl zvítězí nad Nesmyslem (či jak by zapěl Jiří Žáček, pravda a láska zvítězí nad humanitárním bombardováním).

Nechte nás být!

Nakonec „přijde den“ (jak psal M. Topolánek), kdy i mytologie zemře, aby mohla být nahrazena její živoucí sestrou. Starý bůh je mrtev! Ať žije Bůh! A tak se pořád musíme snažit a znovu a znovu (jak korintský král v podsvětí) přivádět na svět stále ty jedině správné postupy a nauky (jež se dnes o něco méně rády rýmují na -ismus), nové ideje, celkově novou mytologii a nádherně jednoduchá hesla „Proletarier aller Länder, vereinigt euch!“, „Arbeit macht frei“ a „ODS je řešení“. Někteří říkají, že jde jen o vynalézání starého kola, a jiní zase (snad proto) řečené kolo bez obalu i bez ostychu znovu nabízí. Ale církve jsou prý už přežitek a moc voní po staré době. A možná, že nevoní, ale stejně se jednoho dne objevilo náboženství „neviditelné ruky trhu“ a „laissez faire“, potom nové „Nechte nás být!“ Marxovo. Lenin nazval (originálně v rámci možností) náboženství kořalkou lidstva, ale z Marxova učení nevytvořil nic lepšího než další kořalku.
„Ta revoluční doba od roku 1984 až do roku 1956 měla málo co společného se skepticismem a s racionalismem,“ píše zase M. Kundera v Žertu. „Byla to doba velké kolektivní víry. Člověk, který s tou dobou souhlasně šel, měl pocity podobné náboženským: vzdával se svého já, své osoby, svého soukromí ve prospěch něčeho vyššího, něčeho nadosobního. Marxistické poučky byly sice původu docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu Evangelia a biblických přikázání. Vytvořil se okruh myšlenek, které byly nedotknutelné, tedy v naší terminologii svaté.“

Oceloví lidé

Komunismus zemřel ještě před tím, než se zrodil, ale jeho duch v nás žije pořád. A dnes se tomu už neříká bolševická rétorika, ale třeba pokomunistický antikomunismus. A on je dobrý. Ač smrdí stejně smradlavě.
Do toho někteří, když děti odejdou spát, vypráví o tom, že komunismus byl jen „přístupovou variantou ke kapitalismu, zrychlenou cestou k vybudování moderní průmyslové společnosti“. A že se stejně směje vědecko technický moloch (nevím kdo to je, ale někde jsem to slyšel a líbilo se mi to), který z nás dělá trpaslíky, pouhé součástky mašinérie výroby. A že to dělá tak, jak to odedávna dělal v obou svých verzích, té sovětské i té kapitalistické. K „utahování opasků“ vyzývá zatím stejně Gottwald i Kalousek, jen jednou se mluví o „pracujícím lidu“ a jednou o „rozpočtové odpovědnosti“.
„Zelené stromy se svíjejí, kape z nich míza – už zbyly jen černé kostry. Ale přišel Prométheus (to jsme samozřejmě my) – a oheň k strojům zapřáhl/ a chaos zákonem byl spoután. Vše je nové, ocelové: ocelové slunce, ocelové stromy, oceloví lidé.“ (napsal Zamjatin)
A už se tomu neříká marxleninismus, ale „neoliberální pojetí globalizace“, a to nás zase konečně osvobodí od jakéhokoli nedostatku a utrpení. „Do deseti let nepůjde žádný muž, žádná žena, žádné dítě spát s prázdným žaludkem,“ hlásalo se na první konferenci o zásobování potravinami v roce 1974. Vždyť proto jsme vymysleli okultní vědy zvané EKONOMIE (pro jistotu píšu Caps Lockem) a díky nim dnes na světě umírá hlady již jen 1700 lidí za hodinu…

Dezinfikace nebe

Jsme-li upřímní, musíme přiznat, že v současném světě se už nikdo necítí úplně v pohodě; pocit tísně dokonce neustále stále roste
(napsal Jung). Krize je totiž i lékařský pojem, který vždy označuje nebezpečnost vyvrcholení nemoci.
Všechno solidní odnášejí větry, všechno posvátné zprofanováno (napsal Marx) a jedinou jistotou zbývá, že velké vakuum nejde zaplnit. Jeden pacient Jungovi řekne: „Pane doktore, dnes v noci jsem sublimátem vydezinfikoval celé nebe a žádného Boha jsem přitom neobjevil.“ Jaký to přesný, netajemný obraz nového člověka a nových mýtů velké prázdnoty! Bůh je mrtev a mrtev je Nietzsche. Mrtev je Nadčlověk a někteří říkají, že dávno vzala za své racionalita modernismu a snad už i postmodernismu. Proto si tvoříme živější metavyprávění a nejlépe metavyprávění o konci metavyprávění. Že přišel konečně slavný „konec dějin“.
„Viděl jsem kdesi obrázek tohoto blížícího konce“, napsal před osmdesáti lety Emanuel Rádl, „lidé pomřeli jeden za druhým. Poslední člověk stojí na holé skále a hledí tesklivě za zhasínajícím sluncem. Co může jiného dělat tento nešťastník, než hledět a hledět? Pohyb, ochota pomoci druhým, boj za pravdu dávno a dávno jsou pryč. Ani jeho předkové ostatně nikdy nebyli víc než nahodilým projevem sil přírodních; v bilionech let proudu časového byla historie lidstva na zemi nicotnou epizodou; nikdy člověk nesvedl nic; byl jen jakoby nahodilá zrdcadlící se ploška, v níž se svět zobrazoval. A teď tu stojí poslední člověk sám a sám, očekávaje resignovaně, až světový mráz zastaví i jeho srdce.“

(pokračování příště)

Reklama